Vedoucí úloha KSČ. Vedoucí funkcionáři školy a fakult až do úrovně vedoucích kateder museli být členy KSČ. Nejdůležitějším orgánem na škole byl celozávodní výbor KSČ (CZV KSČ), který předběžně schvaloval jak kariérní postupy (tj. doc., prof., či jen souhlas s podáním disertace), tak školní a fakultní hodnostáře (tj. rektor, děkan, atd.). CZV KSČ podléhal přímo krajskému výboru KSČ (KV KSČ, tehdy Západočeského kraje). Na fakultách měl hlavní slovo fakultní výbor KSČ (FV KSČ). Akademické orgány (např. vědecké rady školy a fakult) též existovaly, ale jejich pravomoc byla víceméně jen formální, tj. schvalovaly dokumenty, které už byly „předjednané“ příslušným stranickým orgánem.
Pečlivě vybraní studenti (členové SSM) a pracovníci školy mohli být vyzváni k podání přihlášky do KSČ - ale až po náležitých schvalovacích (kádrovacích) procedurách na příslušném stranickém výboru. Na podávanou přihlášku si museli opatřit podpisy tří „ručitelů“ z řad členů KSČ. Pak byli tzv. kandidáty vstupu do KSČ a čekali na přijetí, tedy až bude v rámci města přijato dostatek dělníků, kteří museli mít ve straně převahu.
Poznámka St.R.: Podstatné bylo, že konkrétní člověk (na základě vlastního rozhodnutí) se nemohl do „partaje“ sám přihlásit. Ale „neomylná strana“ jej bedlivě (jako každého ;-) sledovala a sama ke vstupu vybídla. Pokud by náhodou někdo byl tak zásadový, že by„živnostenskou knížku“ (legitimace strany ;-) nechtěl, musel by zvážit dvě verze následného vývoje: zda přes svoje přesvědčení vstoupit (a nést tak za panující režim nějakou minimálně morální odpovědnost), nebo vstup odmítnout a nést pak jakousi pečeť „ideologicky podezřelého“ pracovníka (se všemi – obtížně predikovatelnými - důsledky) a vzbudit nevoli svých šéfů, kterým mohl kazit pověst (a kariéru;-).
Pozn. K.J.: Nejvíce mě ponižovalo, že nás nestraníky nutili chodit na veřejné schůze KSČ. Účast byla kontrolována na podpisy, neúčast trestána. Nikdo si netroufal podstoupit jiný, než první stupeň – pokárání od šéfa s možností dalších následků. Navíc, ta schůze byla pro samotné straníky nepovinná. Ti přišli až na druhou, tajnou část schůze, ze které byli nestraníci vyloučeni.
Kádrové oddělení. Vnitřní institucí VŠSE zodpovědnou za náležité politicko-ideologické prostředí na škole bylo kádrové oddělení rektorátu zřízené v období normalizace (předtím kádrová evidence, po revoluci změněno na osobní oddělení). Toto oddělení shromažďovalo kádrové materiály všeho druhu (například komplexní hodnocení, kádrové dotazníky – viz dále, zprávy o zahraničních služebních cestách, atd.) a archivovalo je ve spisech pracovníků. Kromě toho kádrové oddělení kontrolovalo a bedlivě sledovalo (popřípadě blokovalo) kariérní a platové postupy pracovníků VŠSE z kádrového (ideologického) hlediska. Vedoucí kádrového oddělení VŠSE, RSDr. Jan Hora, byl obávanou „šedou eminencí“ VŠSE s vazbami na městské a krajské stranické orgány. Bez jeho parafy (malé H. v pravém horním rohu) nemohla být úspěšná žádná schvalovací procedura jakéhokoliv jen trochu významnějšího dokumentu na VŠSE. Poznámky St. R.:
RSDr. Hora z principu nějakým způsobem komplikoval povyšovací postupy pedagogických pracovníků. Například někdy ve druhé polovině roku 1988 schválily stranické orgány jmenování docentem pro K. Ježka, S. Racka a V. Skalu. Hora si nás pozval a nařídil, jaké dokumenty máme dodat. Dodali jsme, ale po jeho důkladné kontrole a dodatečných požadavcích jsme je museli asi třikrát předělat. Jmenování K. Ježka bylo pak ještě dočasně vyřazeno úřadem rektora, protože na bramborovou brigádu nastoupilo málo studentů a on byl jejich vedoucím učitelem.
RSDr. Hora byl také velmi popuzen tím, že si pracovníci KTK mohli „přivydělávat“ formou VHČ (viz [ ..\..\vyvoj_vedy\vyvoj_do_90.htm]). Zřejmě to omezovalo jeho pravomoci ve směru „kolik si kdo může na VŠSE vydělat peněz“. Ale proti němu stála usnesení sjezdů KSČ (důraz na vědecko-technický rozvoj) a zejména vliv a kontakty vedoucího KTK prof. Kubíka, přesahující Horův krajský rozměr. Ale stejně nám to „osladil“ mnohonásobným vracením hospodářských smluv kvůli formálním nedostatkům. Zejména se náležitě vyřádil při důkladné kontrole našich výkazů hodin odpracovaných na VHČ. Po revoluci jsme mu ale utrpěná příkoří částečně oplatili, opustil totiž svůj úřad na rektorátu poněkud nakvap, a zanechal tam (kromě spousty prázdných lahví) též svůj RSDr. diplom [hora_diplom.jpg ]. V jeho kanceláři ( porevoluční územní zisk KKR ;-) jsme oslavili 5.1. 1990 (pod heslem „dobytí Bastilly“;-) jmenování J. Průši novým „kádrovákem“ (přejmenovaným na vedoucího osobního oddělení VŠSE ;-) [ revoluce_02.jpg , bastilla.jpg ].
Na opuštěném rektorátu jsme získali ještě spoustu dalších trofejí – symbolů komunistických časů. Později jsme z nich zřídili v zasedačce KIV muzeum [ muzeum.jpg ]. Při posledním stěhování v létě 2014 si naše muzeum odvezli do Západočeského muzea – oddělení moderních dějin (;-).
SSM (Socialistický svaz mládeže). Studenti museli být členy ČSM (Československý svaz mládeže), po jeho zániku v roce 1969 pak členy SSM (Socialistický svaz mládeže).
Poznámka V.V.: Nutno poznamenat, že v roce 1968 a 1969 organizace ČSM jaksi „vyčichla“, přestala být velkou stranou považována za tu správnou a určité období panovalo jakési bezvládí, což se ostatně týkalo i strany velké. Poměrně velké procento soudruhů se dalo „špatným“ směrem, a proto trvalo dost dlouhou dobu, než byla ustanovena nová pokroková organizace SSM. Tak se ale stalo, že skoro až do poloviny 70. let bylo na vysokých školách mnoho studentů, kteří v žádné organizaci nebyli a studovali tak nějak bez dozoru.
Třídní přístup. Vysoká škola typu VŠSE vychovávala inženýry, kteří byli řazeni do sub-třídy „pracující inteligence“, což byla (trpěná -;) část dělnické třídy, s kterou měla pracující inteligence postupně splynout (po úplné automatizaci výroby ;-). Aby se splynutí urychlilo, museli studenti v rámci studia pracovat v průmyslu, na konci padesátých let jeden semestr ve Škodovce (např. K. Ježek, 1959-1961). Revoluční přestavba studia byla zavedena ve školním roce 1959/60 , vydržela dva roky a pak se postupně utlumovala až do úplného zrušení.
Poznámka K.J.: Autorem tohoto „zdokonalení“ byl vedoucí Katedry Marx-Leninské filosofie, který byl posléze odměněn profesorským dekretem. Je až s podivem, že i z tak zmrzačeného studia vyšli schopní absolventi (m.j. moji spolužáci: Prof. Pinker, prof. Vostracký, doc. Skočil). Nesmyslnost byla od začátku zřejmá a tak brzy začali soudruzi couvat a tuto praxi krátit.
Několik dalších let začínalo studium cca měsíční brigádou (v září), většinou v plzeňské Škodovce (S.Racek, 1964). I později se ale studenti zúčastňovali povinně různých brigád, nejčastěji zemědělských (chmel, brambory). Samozřejmě museli mít pedagogický dozor z řad mladších pracovníků katedry.
[vzpomínka V.V. - Měl bych jednu vzpomínku na bramborovou brigádu v r. 1980 v Přešticích - tbd].
Při příjímání na vysokou školu byli teoreticky upřednostňováni studenti „z dělnických a komunistických rodin“. V praxi VŠSE se ale k tomu (dle vzpomínek a vyjádření pamětníků) z různých důvodů příliš nepřihlíželo.
Výuka společenských věd. Do studijních plánů byly zařazovány společensko-vědní předměty, které měly studenty náležitě vzdělat v marx-leninské ideologii. Jednalo se zejména o předměty: Dějiny MKDH (Mezinárodní Komunistické a Dělnické Hnutí), Marx-leninská filosofie, Politická ekonomie (dělená po semestru na kapitalistickou – špatnou a socialistickou – dobrou) a Vědecký komunismus. Linka těchto předmětů byla v sedmdesátých (?) a osmdesátých letech zakončována státní zkouškou (tj. jako jeden státnicový předmět).Také v tzv.vědecké přípravě (tehdejší doktorské studium, hodnost CSc.) byl povinný předmět marxismus-leninismus. K zajištění společensko-vědní výuky existovala na VŠSE nejprve Katedra ML, v normalizačním období byl pak zřízen ústav ÚML (Ústav Marxismu-Leninismu), který měl prakticky stejné postavení jako samostatná fakulta a jeho ředitel byl podřízen přímo rektorovi. Posledním ředitelem ÚML před rokem 1989 byl prof. Vlastimil Šedivec DrSc., člen ÚV (Ústřední Výbor) KSČ. Tzv. „velký doktorát“ (DrSc.) obhajoval v SSSR na téma „neofašismus“.
Politicko-výchovné působení na studenty. Jako součást pedagogického působení měli všichni vyučující povinnost na studenty politicko-výchovně působit. V archivu KIV se zachoval zajímavý dobový dokument z roku 1983 – Roční hodnocení politicko-výchovné a pedagogické práce KTK, ve kterém vedoucí katedry podával hlášení o politicko-výchovné práci katedry děkanovi fakulty [ polit_prace.pdf ]. Do politicko-výchovného působení se zahrnovala také tzv. světonázorová výchova, kterou museli do svých předmětů nějakým způsobem začlenit všichni vyučující. Jak se s tím katedra (KTK) vyrovnávala, svědčí hlášení vedoucího katedry děkanovi (1986), které se dochovalo v archivu KIV [ svet_vychova.pdf ].
Společenská angažovanost. Od všech pracovníků vysoké školy (včetně studentů) se navíc vyžadovala tzv. společenská angažovanost, jejímž (dokladovatelným;-) projevem bylo členství (a předpokládaná aktivita ;-) ve společenských organizacích. Členy ROH (Revoluční Odborové Hnutí) museli být všichni pracovníci školy (a platili za to příspěvky ve výši 1% příjmu, cca jednou za tři roky mohli dostat poukaz na tzv. rekreaci ROH, což byl typicky týdenní pobyt pro celou rodinu v nějakém tzv. rekreačním středisku ROH). Dobrou představu o činnosti fakultní odborové organizace dává zpráva o činnosti (určená pro stranickou schůzi) z roku 1986 [ ROH_zprava.pdf ]. Dále byla většina pracovníků VŠSE členy ČSVTS (Československá Vědecko-Technická Společnost). Členství k ničemu nezavazovalo, navíc na členských schůzích se podávalo pivo a párky. ČSVTS měla též nezanedbatelnou výsadu pořádat pro své členy zájezdy (technicky zaměřené ;-) do (tehdy kapitalistické ;-) ciziny. Další možnosti angažování byly SČSP (Svaz Československo-Sovětského Přátelství), ČSČK (Československý Červený Kříž) – vhodné zejména pro ženy. Velmi ceněná byla účast v orgánech tzv. lidosprávy (nejčastěji členství v tzv. občanském výboru příslušném k místu bydliště). Studenti vykazovali (viz dále komplexní hodnocení) nejčastěji angažovanost ve sportovních organizacích v místě bydliště.
Vedoucí učitelé. Akčním prvkem, kterým vládnoucí síla KSČ a její ideologie měla „mít na povel“ studenty, byli vedoucí učitelé skupin (VUS) a ročníků (VUR). Vedoucím učitelem ročníku měl být člen KSČ, ale vzhledem k jejich nedostatku to mohl být i nějaký „perspektivní“ nečlen. „Pozitivní“ stránkou funkce VUR byl příplatek 200 Kč měsíčně. Vedoucí učitelé měli za úkol přenášet aktuální pokyny a nařízení z vedení školy a fakulty mezi „prostý lid“ (typicky na začátku nějaké přednášky či cvičení). Dále měli doprovázet (hlídat ;-) své studenty v rámci různých shromáždění a demonstrací (viz dále) a v ideálním případě na ně také politicko-výchovně neformálně působit přímo na kolejích. Ale hlavně museli vedoucí učitelé skupin na své studenty napsat jednou za dva roky tzv. komplexní hodnocení (viz dále).
Vzpomínka K. Ježka: Vedoucí učitel byl neustále v nebezpečí, že bude obětován, pokud jemu svěření studenti nesplní očekávání strany a vlády. Zejména napínavá byla situace v době před parlamentními volbami. Ty musela KSČ vyhrát alespoň 99% hlasů. Proto jsem byl poslán na kolej studenty přemlouvat. Odmítnout jsem nemohl a tak jsem vyhrazený čas vyplnil výkladem volebního zákona. Že volby jsou tajné, účast dobrovolná, volit lze v místě bydliště apod. Špatně to dopadlo, protože k volbám fakticky museli všichni povinně, volit se mělo veřejně a v místě školy, aby se tím zvýšila její váha na místní dění. Studenti mě neshodili, byl to profesor z Pajdy (vedoucí katedry technické výchovy), který si na výboru strany stěžoval na jemu naštěstí neznámého asistenta z techniky. Výbor zřídil komisi, která měla zjistit, kdo to byl. Prof. Kubík přišel pobledlý, nechal si mě zavolat a hned uhodnul, že jsem to byl já. Neměl to tak těžké, vždyť mě tam sám poslal. Přátelsky mě počastoval tou nejobvyklejší nadávkou a nějak z moci rektora zařídil, že komise mě nikdy neodhalila. Měl jsem ale pěkně nahnáno.
Politické vzdělávání a školení. Všichni pracovníci VŠSE (včetně např. sekretářek a techniků) se museli průběžně „politicky vzdělávat“. Toto vzdělávání mělo více úrovní. Pomineme-li stranická školení, určená pro členy a míněná jako jejich průběžné „zocelování“ proti nepřátelským ideologiím, byly úrovně školení pro pracovníky VŠSE zhruba tři:
· Večerní univerzita marxismu-leninismu (VUML). Jednalo se o tříleté studium zhruba v rozsahu dvě až tři hodiny v týdnu. Bylo určené pro perspektivní pracovníky (tj. ne každý mohl studovat, výběr prováděly fakultní stranické orgány), u kterých se zhruba předpokládalo, že mohou dosáhnout docentské hodnosti. Členění na předměty (5 – 6 předmětů) bylo zhruba stejné jako výše uvedené ve studijním plánu pro studenty, ale „na vyšší úrovni“ -dané zejména tím, že lektoři byli většinou absolventi VŠP (Vysoká škola politická) při ÚV KSČ, titul RSDr. Účast se přísně kontrolovala a na každé přednášce se dávalo do indexu razítko – viz ukázka stránek indexu z roku 75/76 [ vuml_index.jpg ]. Z jednotlivých předmětů se skládaly zkoušky (cca jedna za semestr) a celé „studium“ bylo ukončeno závěrečnou zkouškou před komisí „opravdovských marxistů“. Institucionálně byla VUML úřadem pod MěV (Městský výbor) KSČ.
· Lektorský sbor. Absolventi VUMLu se automaticky na VŠSE stávali členy tzv. lektorského sboru, tj. množiny pracovníků VŠSE schopných „politicky vychovávat“ a působit na své okolí včetně studentů. V praxi pak tedy vedli nějakou formu politického vzdělávaní (viz níže) buď pro pracovníky školy, nebo pro studenty. Sami už se explicitně vzdělávat nemuseli, neboť měli nejvyšší stupeň „laického“ politického vzdělání a předpokládalo se, že „průběžným působením na masy“ se dále „utužují ve víře“.
· Základní školení pro normální pracovníky školy (považované za „kádrový šrot“ ;-). Bylo realizováno jednou nebo dvěma přednáškami za semestr. Přednášeli jejich kolegové – absolventi VUML, popřípadě externí lektoři ze stranických orgánů. Typické téma přednášky bylo: Jak nejlépe naplnit usnesení xx-tého sjezdu KSČ v podmínkách VŠSE, popřípadě Boj za mír a proti imperialismu (což byl evergreen, který mohl vydržet libovolně dlouho).
Poznámky
V.V.: Jedno takové školení mám v živé paměti. Vedl ho sám velký prof.
Vlastimil Šedivec, vedoucí Ústavu marxismu leninismu někdy v polovině 80-tých
let. Přednáška se konala ve stupínkové učebně N6 (Sady pětatřicátníků, dříve
Nejedlého) a byla na téma „Nárůst fašistických hnutí v Čechách“.
Přednášející sugestivním způsobem líčil, že fašistické myšlenky a tím také
různě organizované skupiny nevymřely, že jsou podporovány ze zahraničí.
Projevují se například tím, že po sobě zanechávají na různých místech
fašistické symboly, a to nejen hákový kříž, ale i jiné, pročež jich hned celou
řadu namaloval na tabuli křídou. Přednáška pokračovala. Po uplynutí asi jedné
hodiny přednášející výklad ukončil, a protože žádné dotazy nebyly, lidé se
pomalu začali rozcházet. Sál se vyprázdnil, i přednášející odešel a na tabuli
zůstaly fašistické symboly.
Ještě jedno školení bylo moc pěkné. Konalo se v „kapli“ (největší tehdejší
posluchárna L14 – L jako Leninova třída,v dobách před a po VŠSE metodistický
kostel), a vedl ho pplk.. Valtr (ten, kterého později vyhodili kvůli dvojímu
účtování cesťáků ;-). Bylo to v osmdesátých letech po zapojení Kuby do
občanské války v Angole (tzv. internacionální pomoc socialistického tábora
;-). Tam tehdy (při obhajování této internacionální pomoci) prohlásil onu
památnou větu na téma, jak se má chovat uvědomělý občan komunistického státu: Věřit,
nechat se vést a nenechat se svést. Bylo to v kapli, tak co (;-)!
Jinou větví bylo politické vzdělávání studentů, které prováděli členové lektorského sboru (přednostně VUR nebo VUS, kteří už prošli úrovní VUML, u svých studentů). Studenti museli (kromě marxistických předmětů, které už byly součástí jejich studijního plánu) ještě jednou či dvakrát za semestr podstoupit seminář na úrovni kroužku nebo přednášku na úrovni ročníku s aktuálním tématem podobným jako pracovníci školy.
Poznámka St.R.: Standardní postup, jak se vyhnout politickému školení na úrovni kroužku, byl (ze strany lektora) následující. Bylo povinností studentů (stanovený zástupce kroužku) domluvit termín školení. Když student přišel s návrhem termínu (typicky nějaké okénko ve výuce), lektor prohlásil, že se mu to nehodí, protože v té době (náhodou ;-) učí. Jen velmi agilní zástupce kroužku přišel ještě jednou a postup se mohl opakovat …
Poznámka St.R.: Jako ukázka může sloužit dochovaný plán práce KTK z roku 1986, který dobře odráží atmosféru tehdejší doby [ plan_prace.pdf ]. V plánu katedry jsou odkazy na body plánu fakulty FE. Plány se z roku na rok opisovaly a přiměřeně modifikovaly, o čemž svědčí rukou psané poznámky tajemníka katedry. Navíc poznámky ukazují, jak vznikl první plán práce KIV (na rok 88/89), který jsem musel jako tehdejší tajemník katedry vyrobit.
Závěrečná poznámka. Výše uvedené prvky komunistického režimu zavedeného do prostředí VŠSE byly uplatňovány s větší či menší důrazností závislou zejména na momentální atmosféře v čs. společnosti (která ale byla samozřejmě ovlivňována mezinárodní situací a postoji a činy našeho největšího spojence a bratra SSSR) . Dále samozřejmě záleželo též na osobnostech vedoucích hodnostářů VŠSE v příslušném období. Asi (velmi zhruba) lze vymezit tři období:
· Šedesátá léta – období označované často jako „oteplení“ nebo jako „uvolňování mezinárodního napětí“. Výše uvedené prvky režimu přiměřeně fungovaly, ale bez nějakého většího důrazu a represí (vtipy proti režimu se přehlížely ;-). Ale i tehdy uměl režim „ukázat drápky“, příkladem byla reakce na plzeňský studentský Majáles v roce 1967, kdy došlo k vyloučení některých studentů-aktivistů ze školy.
· Sedmdesátá léta – označovaná jako „období normalizace“. V reakci na rok 1968 došlo k utužení režimu, řada učitelů VŠSE musela pro „selhání ve víře“ (maskované ale jinými důvody – například nedostatkem odborné praxe v průmyslu) odejít ze školy a další byli přeřazeni do nepedagogických pozic. Všichni učitelé museli složit „slib věrnosti“ (viz slib.jpg ) a byli nabádáni, aby „pečlivě vážili svá slova a činy“.
Pozn. St.R.: Z té doby pochází následující neoficiální „kodex chování“ vhodný zejména pro akademické pracovníky: Nemysli! Když myslíš, tak nemluv! Když mluvíš, tak nepiš! Když píšeš, tak nepodepisuj! Když podepíšeš, tak se pak nediv!
· Osmdesátá léta. Po rétorické stránce byl režim stále silný, ale postupně ztrácel důraz na ideologické záležitosti a aktivitu při jejich prosazování. Po nástupu „perestrojky a glasnosti“ v zemi našeho největšího spojence a bratra ve druhé polovině osmdesátých let už čs. politickým činitelům (až do úrovně VŠSE) chyběla ta pravá jistota ve víře a hlavně důraz při její praktické interpretaci. Většina společnosti se jim (když se nedívali ;-) smála, což vyústilo až do známých událostí v roce 1989.
