VHČ ve Sklounionu Teplice  (1975 – 1976)

 

Tento úkol v rámci tzv. vedlejší hospodářské činnosti byl prvním větším úkolem pro průmysl řešeným na KTK. Koncernový podnik Sklounion Teplice byla v rámci tehdejšího socialistického hospodářství špičková firma produkující zejména kvalitní tabulové sklo, jehož produkce byla vesměs určena na export do kapitalistické ciziny. Firma měla tudíž dostatek devizových prostředků na inovaci technologie. Zakoupila někdy na počátku sedmdesátých let velmi kvalitní (na tehdejší dobu) řídicí (mainframe) počítač IBM 1800, jehož hlavním úkolem mělo být přímé číslicové řízení celé technologické linky pro výrobu tabulového skla. Za další (bohužel již nikoliv devizové ;-) prostředky najala tým (špičkových ;-) odborníků z VŠSE KTK, aby navrhli řídicí algoritmy a vyrobili a ověřili příslušný SW. V letech 1975-76 se jednalo o část linky nazývanou chladicí pec.

 

Základem výrobní linky tabulového skla je dvoudílná sklářská pec, kde v první části se sklo taví ze směsi surovin a příměsí a pak „přetéká“ do druhé části, kterou tvoří bazén s roztaveným cínem. Na těžkém cínu lehčí sklo plave (mluví se též o „float“ technologii výroby tabulového skla), tudíž je ideálně rovné.  Z bazénu se pak vytahuje pás horkého rovného skla v šířce cca 3 metry, částečně tuhne a postupuje po válcích chladicí pecí, kde ztuhne úplně, takže na výstupu chladicí pece už jde řezat na tabule o rozměrech cca 3x4 metry. Tloušťka je stavitelná v rozmezí cca 4 – 16 mm. Technologie musí běžet non-stop, jakákoliv potíž, která by vedla k zatuhnutí tavenin, znamená průšvih první třídy. Rovněž pás skla, který vychází ven, nejde nijak zastavit, v mezním případě se sklo musí ručně rozbíjet a padá do drtičky.

 

Dosti kritickým prvkem linky je právě chladicí pec (tunel dlouhý asi 50 metrů), ve kterém musí být udrženo teplotní pole, které umožní postupné vychlazení pásu skla bez jeho popraskání. Zejména mrzuté byly tzv. podélné praskliny, které zabíhaly dovnitř tunelu chladičky a na výstupu se muselo sklo ručně rozbíjet. Příčné praskliny šly na výstupu vyříznout. Chladicí pec byla vybavena desítkami termočlánků pro měření teploty a dále množstvím větráků  a přídavných topidel umožňujících lokální změny teploty. Původně byly prostřednictvím těchto prvků realizovány lokální řídicí smyčky, jejichž úlohou bylo udržovat předvolenou teplotu v určitých místech pece. Po instalaci IBM 1800 byly všechny uvedené měřicí a akční prvky připojeny do počítače, jehož úkolem bylo celé teplotní pole „náležitě“ regulovat. Úkolem odborníků z KTK bylo nejprve zjistit, co to znamená „náležitě“ (tj. najít kriterium kvality řízení) a potom vytvořit algoritmy a programy, které na základě teplot měřených termočlánky budou ovládat větráky a topidla tak, aby bylo kriterium splněno.

 

Jak brzy zjistili přední „regulačnící“ z KTK (J. Hrušák, J.Melichar, J.Mošna), kriteriem kvality řízení chladičky je „rozbít co nejméně skla, pokud možno žádné“ – což lze ale obtížně matematicky formulovat. Rovněž popsat matematicky řízený objekt se ukázalo obtížně možné až skoro nemožné – odborníkům bylo akorát jasné, že by se jednalo o parciální diferenciální rovnici popisující časově proměnné 3D teplotní pole, přičemž počáteční a okrajové podmínky pro její řešení jsou „ve hvězdách“. Do historie vstoupil výrok „hlavního konceptora“ (a pozdějšího prvního vedoucího KTK po rozdělení KIV) J.Hrušáka  - „Veškerá (regulačnická) teorie mi byla dobrá akorát k tomu, abych věděl, že ji nemohu použít“.      

     

Takže potom narostla úloha „počítačníků“, kteří napsali a odladili programy, které umožňovaly všelijak vyhodnocovat, nastavit, udržet a měnit jak zvolené příčné teplotní profily, tak celkový (podélný) teplotní profil. V archivu KIV se zachoval (ve formě výzkumné zprávy) popis řídicího systému chladičky včetně zdrojového textu (obtisky z tiskárny) všech programů, kterých bylo celkem 13 a byly vesměs psány ve Fortranu. Část programů byla paměťově rezidentní a operační systém je spouštěl se zvolenou periodou. Hlavní řidicí program (SKLO3) se spouštěl s periodou 1 minuta, protože řízený proces byl relativně pomalý (tepelné setrvačnosti). Protože byly zhruba známé dřívější (před zavedením počítače) teplotní profily, bylo možné je nastavit a udržovat – a „opatrnými“ experimenty (v plném provozu linky!) zjišťovat, co to udělá, když se profily mění. To už ale bylo opět v režii „regulačníků“.   

 

V létě 1976 byl proveden cca jednoměsíční zkušební provoz, kdy už bylo řízení chladičky čistě počítačové. Pracovníci KTK se v několikadenních směnách střídali v Teplicích a na zkušební provoz „dohlíželi“. V ideálním případě mělo být množství rozbitého odpadového skla prokazatelně menší, než v jiných měsících. Nepodařilo se to ale zcela prokázat, protože charakter provozu (a produkce) se měnil, v létě byla produkce menší (dovolené apod.). Naštěstí ale bylo celkem zřejmé, že se to ani příliš nezhoršilo (a zavedení počítače mělo ještě jiné další pozitivní side-efekty). Čili manageři Sklounionu si nejspíš oddechli, protože jim nemohlo být vyčítáno, že předepsané prostředky (a úsilí) na  vědecko-technický rozvoj vynaložili neúčelně. Řešitelé si rovněž oddechli, napsali četné články o aplikacích vědy v průmyslu a odměny mohly být vyplaceny v plné výši. 

 

Nahlíženo dnešním pohledem, představovala popisovaná práce v Teplicích také perfektní team-building. Typicky jsme jezdili do Teplic jedním nebo dvěma auty v pátek odpoledne (práce na VHČ musely být mimo normální pracovní dobu) a vraceli se v noci z neděle na pondělí. Jezdilo se rychle (rekord Plzeň – Teplice  asi 80 minut), naštěstí se nikomu nic nestalo. Ve Sklounionu jsme chodili na odpolední a noční směnu, kdy jsme měli k dispozici celé (v té době prázdné) výpočetní středisko. Nejlepší nápady, jak řízení „vylepšit“,  míval „hlavní konceptor“ J.Hrušák asi tak ve 4 hodiny ráno, ale naštěstí všichni ostatní byli v této době už natolik „zvadlí“, že se experimentům podařilo zabránit. Šli jsme se chvíli vyspat a pak na oběd do Grillbaru v Teplicích, kde se u piva mohly vynořit zcela převratné myšlenky, a zejména zde byla na danou dobu výborná čínská kuchyně. Pak jsme zase navázali odpolední směnou. Za víkendový zájezd do Teplic jsme vykázali tak cca 30 pracovních hodin (měli jsme povoleno ročně celkem 500), víc by RSDr.Hora na kádrovém oddělení VŠSE „neskousnul“.

 

S prací ve firemních provozech bývaly typicky spojeny také některé humorné historky. Například ve Sklounionu v jistém období sklo začalo poměrně pravidelně okolo půlnoci praskat, i když se s řízením nijak nehýbalo. Vlastní iniciativou výzkumníků pak byl dopaden dělník, který si pravidelně vyráběl svačinu tak, že otevřel nějaký průduch do chladicího tunelu a opékal si na dlouhém drátu nad horkým sklem buřty. V několika případech museli výzkumníci pomáhat dělníkům rozbíjet na výstupu linky popraskané sklo, aby mohlo padat do drtičky. Poměr zaměstnanců k výzkumníkům (a to platilo obecně) nebyl nikterak vstřícný – technikům jsme přidělávali práci navíc a dělníci neměli rádi cizí lidi, kteří se motali po provozu a dívali se, co a jak dělají. Vždy bylo třeba mít ve firmě nějakého známého technického managera (typicky bývalý absolvent), který práce „zaštítil“ svou autoritou. Těžko si lze představit, že by v současné pohnuté kapitalistické době nějaká firma připustila, aby se po fabrice potulovali bez dozoru cizí lidé, okukovali firemní know-how, a nedej bože – hráli si on-line s technologií, na které závisí produkce firmy. 

 

V.V. &  St.R.                                                                      15.3. 2016


 

Dodatek V.V.

 

Z pohledu eléva jsem vstupoval do tohoto VHČ značně nepřipraven. Zúčastnil jsem se jedné z prvních návštěv linky v Teplicích-Řetenicích někdy v létě 1975. Cestovalo se autem, účastníci výletu byli, pokud si dobře vzpomínám, Jiří Melichar, František Tůma, Zdeněk Šlehofer, Jirka Mošna a moje osoba. Nikdo ze šéfů, ti prý už někde jednali předtím [případný odkaz na rozhlasovou hru J.M.]. Cestou do Teplic jsme se zastavili u jesenické přehrady a koupáním se osvěžili. Asi to bylo dost prozřetelné, protože u pece bylo pak opravdu horko. Tento „výlet“, jinak to nemohu nazvat, byl jakýmsi oťuknutím, protože nikdo vlastně nevěděl, co nás bude čekat. Také jsme při té příležitosti prvně viděli slušný řídící počítač IBM1800. Po návratu se pak dlouho (týdny, měsíce) nic nedělo. Byl jsem z toho docela nervózní, protože jsem pořád očekával, že se mne někdo zeptá, co už jsem pro VHČ udělal (pěkná blbost).

 

V tomto VHČ mi byla přisouzena úloha programátora, kterou jsem od počátku plnil podle možností. Místní odborníci se nás snažili „zahnat“ do jakéhosi formulářového programovacího jazyka Prospro, čemuž jsme naštěstí odolali a po nejrůznějších konzultacích začali používat starý (tehdy ještě ne tolik) dobrý Fortran. Něco jsem odladil na Robotronu 4200, který také disponoval Fortranem, ale moc se toho tam udělat nedalo, v Plzni chyběla ta sklárna. Vzpomínám si na postavy ze Sklounionu: Ing. Trapl, vedoucí výpočetního střediska a také vynikající šachista, p. Ryšavý, hodný starší pán, také šachista, ale trochu slabší, technik Svoboda, kterého jsme potkávali jen první rok, pak zdrhnul ke kapitalistům. Po mnoha návštěvách, které se v době intenzivních prací odehrávaly i o víkendech a v nočních hodinách jsme ve Sklounionu docela zdomácněli.

 

Práce na tomto „projektu“ (jak by se dneska řeklo) se zúčastnili také vybraní studenti jako například Václav Pergl, Jan Rychlík, Míra Šimandl, Ondra Pirohaníč a možná někteří další, kteří byli zpočátku využíváni k děrování štítků, ale ke konci úkolu se už vliv pedagogického procesu a praxe plně projevil, takže je neminula i ryze odborná činnost. V souvislosti s politickými jednáními, která byla také paralelně vedena, si vzpomínám ještě na jednu postavu, které hrála podstatnou roli, a to Ing. Němečka. V celém úkolu totiž hrály roli tři strany. Sklounion Teplice, který potřeboval uskutečnit řízení linky počítačem, pražský výzkumný ústav, který se do řízení nějak míchal a VŠSE. Myslím, že VŠSE nějak úlohu toho výzkumáku převzala a vznikly kolem toho nějaké docela pikantní situace. Pan Ing. Němeček byl protřelý harcovník, byl odněkud z Prahy a o skle ledacos věděl. Měl jsem vždy pocit, že kope za nás. Alespoň s námi chodil do hospody.

 

Ještě jedna věc mi dodnes utkvěla hluboko v paměti a to byly cesty autem, často noční. Nejčastěji řídil Ing. Hrušák svého Forda, někdy jel Pavel Žampa nebo Jirka Melichar. Protože jsem se vracel často dost ospalý, znamenala pro mne noční cesta s Ing. Hrušákem neustálé nárazy na stěny vozu, protože on jezdil dost rychle vzhledem ke stavu cesty. Polohu, kde se právě nacházíme, bylo možno určovat nosem. Tam smrděl cukrovar, onde zase něco jiného, zkrátka výlet do severních Čech. Pokud jste jeli druhým vozem za Ing. Hrušákem, bylo možno cestu v noci odměřovat podle nedopalků cigaret, které se vždy rozprskly na cestě, potom co je vyhodil z okna. Z Teplic do Plzně jich bylo standardně 12 až 13 kusů. Také si vzpomínám, jak při jednom návratu v neděli ráno došel Hrušákovi někde u Blšan benzín. Stopl funebráky, kteří právě kolem projížděli a koupil od nich benzin i s kanystrem.

Celé VHČ bylo po dvou letech završeno třínedělním zkušebním provozem. To znamenalo, že ve sklárně byla držena nepřetržitá služba po dobu tří neděl. Bydleli jsme na stadionu, v jeho ubytovacích prostorách. Samozřejmě, že se služby střídaly v přijatelné formě. Nakonec byl úkol prohlášen za splněný, bylo napsáno mnoho výzkumných zpráv a také proběhly příslušné obhajoby.

 

V.V.                                                                                                               30.3.2016