Vojenská služba

Prošel jsem poměrně pestrou a poučnou vojenskou kariérou. Současní ministři obrany typu Parkanová či Stropnický jsou v tomto směru úplná „béčka“. Parkanová na vojně samozřejmě nebyla (takže nejspíš ani nevěděla co jsou to letouny Kasa ;-) a Stropnický možná tak leda hrál vojáka v nějakém filmu. To já jsem kariéru začínal čtyř-semestrální přípravou už na vysoké škole a končil (ryzím opomenutím vojenských úřadů v porevolučním zmatku ;-) jen jako nadporučík (v záloze ;-).  Pokud spočítám čas strávený v mém životě vojenskými aktivitami (vojenská příprava na škole, základní služba, přeškolování a cvičení), jsou to dobré dva člověko-roky práce mimo obor. Za tu dobu se dají napsat dva články do impaktovaných časopisů či nejméně čtyři příspěvky na světové konference. Navíc v mládí se věda dělá přece jenom o něco lépe než později … Ale – s odstupem času – shledávám i mnohé pozitivní stránky svých vojenských aktivit. Rozhodně například mám při setkání se starými pány v hospodě spoustu historek k vyprávění. Někdy na to ale letí i mladé slečny, příkladně moje vnučky (;-). Proto možná bude tato moje vzpomínka trochu obsáhlejší, je totiž určená i pro ty slečny.  

První tanková divize Klementa Gottwalda. Základní vojenskou službu (1.9. 1970 – 31.8.1971) jsem strávil jako příslušník této divize. Nazývala se též slánská divize (podle velitelství ve Slaném) a byla považována (i později po revoluci) za elitní útvar bývalé ČSLA (Česko-Slovenská Lidová Armáda). Proti imperialistům na naší západní hranici (s tehdejší NSR) stála 1. armáda ČSLA složená ze tří motostřeleckých divizí (karlovarské msd., plzeňské – 19. msd., a sušické msd.), slánské tankové divize, dělostřelecké brigády ve Strašicích a dalších útvarů. Slánská divize mohla mít něco kolem 8 - 10 tisíc vojáků, asi 300 tanků a spoustu dalšího vojenského HW. Celá 1. armáda byl útvar prvního sledu, což znamenalo že byla na bojových stavech – tj. nečekala na doplnění při mobilizaci. Při bojovém poplachu jsme měli cca do půl hodiny po vyhlášení vyjet s kompletním vybavením ven z kasáren (což se ale – pokud vím – nikdy tak brzy nepodařilo ;-) a další cca hodina byla stanovena na dojezd do tzv. záložních prostorů. V záložních prostorech se měly části pluku „zkonfigurovat“ už do správného pořadí v bojových proudech a vyrazit na nepřítele. V kasárnách by se mezitím sestavil stínový pluk „B“, jehož materiál tam už byl uložen, jádro důstojníků by se oddělilo od „A“ a mužstvo by se získalo cca do jednoho dne mobilizací. 

Přijímač. Po nástupu do základní vojenské služby následoval i pro absolventy vysokých škol tzv. „přijímač“, což bylo cca měsíční období, ve kterém se z civilistů museli stát vojáci. Nastoupil jsem do Žatce, kde byl jeden z tankových pluků slánské divize. Bylo to jediné období mojí vojenské kariéry, ve kterém jsem (už jako poddůstojník  - desátník absolvent) zažil trochu souvislejší vojenský dril. Největší příkoří bylo vstát asi v pět hodin ráno a za čtvrt hodiny vyrazit na rozcvičku - typicky několik koleček běhu kolem kasáren – po přijímači jsem pak už na rozcvičce nikdy nebyl (;-). Také nás hned na začátku náležitě ostříhali, což je v armádách celého světa osvědčený způsob, jak srazit rekrutům sebevědomí. Ale zase jsem vypadal jako ostřílený „ranger“ – viz [ ranger.jpg ]. V Žatci jsem též složil vojenskou přísahu – sliboval jsem věrnost republice – viz  prisaha.doc , ale prakticky šlo o to, že musím střílet tam, kam mi páni střílet nařídí. Přísaha byl  nějaký veřejný ceremoniál a pak podpis v kanceláři příslušného velitele.

První dělostřelecký pluk Jana Žižky z Trocnova. Po přijímači jsem byl rozhodnutím vojenských úřadů zařazen k tomuto pluku s tradicí už od Dukly a se sídlem v pověstné josefovské pevnosti Terezín. Slánská divize měla tři tankové pluky (Strašice, Žatec, Rakovník), motostřelecký pluk (Louny), dělostřelecký pluk (Terezín) a další útvary. Terezínský pluk měl dvě baterie (2x6 kusů) 152mm velkých houfnic tažených Tatrami 138 (snad už to není vojenské tajemství ;-) a tři baterie (3x6 kusů), 130 mm raketometů lafetovaných na vozidlech Praga V3S. Odhadem asi 800 vojáků a  150 vozidel. Terezínská kasárna (v tzv. Velké pevnosti) byla skoro dvěstě let stará (jako pětatřicátá kasárna v Plzni) a životní podmínky tomu odpovídaly. Vojáci spali v místnostech po cca 20 – 30-ti lidech, v umývárnách byly jen plechové žlaby s nejvýše vlažnou vodou a do sprch se vždy mužstvo jednou za čtrnáct dní seřadilo a spořádaně umylo v externím zařízení na druhém konci Terezína. Naštěstí jako absolventi vysokých škol – budoucí důstojnící – jsme měli nárok na o něco lepší ubytování (nakonec jsme spali ve čtyřech) a hlavně jsme měli extra absolventskou jídelnu, což bylo značné ulehčení života. Ve velké jídelně pro mužstvo se totiž na etapy stravovalo cca 700 vojáků a poddůstojníků (z vlastních ešusů ;-) a menza ZČU je proti tomu něco jako jídelna superluxusního hotelu.

Atmosféra doby. Do základní vojenské služby jsem nastoupil asi v nejméně vhodnou dobu. V armádě totiž už byly v plném proudu normalizační čistky, které pak na VŠSE dorazily se zpožděním cca jeden až dva roky. Mnoho důstojníků v roce 1968 „nedrželo hubu a krok“ a teď to měli odnést. Důvody mohly být nejrůznější, a proto se většina důstojníků snažila plnit všechny povinnosti podle vojenských řádů, což ovšem pro záklaďáky znamenalo „vojnu jako řemen“. Navíc většinu víkendů byla nějaká pohotovost, protože lstivé kontrarevoluční síly nespaly a stále ohrožovaly naše socialistické „výdobytky“. Takže za ten rok jsem byl doma možná jen čtyřikrát, i když můj nadřízený náčelník byl ochoten mi napsat „opušťák“, tj. povolení k opuštění posádky, víceméně kdykoliv (pokud to ovšem nebylo blokováno rozkazy z vyšších úrovní ;-).  Zajistit náležitou bojovou úroveň pluku si vzal za úkol nový velitel pluku – podplukovník ing. Štědrý. Vojenský inženýr, absolvent VTA – Vojenské Technické Akademie v Brně (dnes Univerzita obrany) a nějaké její ruské nástavby. O jeho odhodlání uvést pluk do pořádku svědčí výraz na snímku [ velitel.jpg ], kde je při simulované válce zachycen s mladým nadporučíkem Sáčkem, velitelem oddílu raketometů. Podplukovník Štědrý si ale dost vážil všech svých kolegů-inženýrů, takže jsme si párkrát spolu docela normálně popovídali. Přesto mne ale neváhal veřejně “seřvat”, když jsem ho na nádvoří kasáren náležitě nepozdravil (dle řádů nestačilo zasalutovat, ale před a po zasalutování se muselo pár metrů “dupat” pořadovým krokem). Dalším “normalizátorem” byl mladý poručík - politruk pluku - čerstvý absolvent nějaké příslušné sovětské akademie. Vedl “předmět” MLP – Marx-Leninská Příprava pro důstojníky (viz dále) a organizoval odpovídající věrouku i pro mužstvo. 

Výzbrojní sklad. Po nástupu u pluku mi byla – jakožto ze školy kvalifikovanému technikovi pro dělostřeleckou výzbroj a munici - přidělena funkce správce plukovního výzbrojního skladu. Mým nadřízeným byl mjr. Cicák, s titulem náčelník výzbrojní služby pluku (NVS, předtím NDV). Obrovskou výhodou této mojí funkce bylo, že jsem neměl žádné (trvalé) podřízené. Svého nadřízeného jsem hned první den potěšil tím, že jsem víceméně bez odporu podepsal odpovědnost za uložení několika set tun munice a dalšího výzbrojního materiálu, plus odsouhlasení evidence a reálného stavu. Náčelník si mne ale už předtím získal tím, že nic netajil, prohlásil, že rotný Pálfy (můj čerstvě sesazený předchůdce ;-) v tom udělal pěkný m…k, a že to snad za ten rok mé služby dáme spolu do pořádku.

Sklad měl dvě části, jednu s ručními zbraněmi a příslušnou municí přímo v kasárnách, druhou s dělostřeleckou municí ve velké střežené stodole v polích za městem (viz dále muničák). Uvedení prvního skladu do hrubého pořádku trvalo jen asi měsíc, což mi silně vylepšilo pozici u náčelníka. Zato zhrzený rotný Pálfy, sesazený do pozice výkonného praporčíka (tzv. staršina) technické opravny pluku TOP (kam jsem patřil – každý voják základní služby musel někam patřit na byt a stravu ;-) si na mne zasedl, a jednou se dokonce pokusil mne dát ostříhat spolu s ostatními záklaďáky na TOP (což jsem mu ale náležitě oplatil, když jsem pak dostal zlatou hvězdičku a on měl jen malou stříbrnou (nepozdravil mne jako první ;-)). Ale dosažení úplného souladu mezi stavem a skladovou evidencí přece jenom trvalo skoro celý rok. Myslím, že Pálfy neuměl vůbec počítat, protože mu přebývalo cca 6000 nábojů do samopalu (asi 10 truhlíků) a mnoho truhlíků barevné signální munice. Nábojů do samopalu jsem se zbavil tím, že jsem je na cvičné střelby postupně vydával důvěryhodným velitelům baterií s komentářem, aby si je na střelnici vystříleli a nepsali to do výkazů. Potíže tenkrát (v normalizační době ;-) nenastaly, ale dnes už bych si to sakra rozmyslel, protože by se neevidované náboje určitě objevily na černém trhu. Signální náboje přebývaly proto, že starší ročníky byly rozkazem nadřízených výzbrojních složek vyřazovány, ale v rozkazu už se nepsalo, jak se mají likvidovat. Proto jsem v rozsáhlých sklepeních tereziánských kasáren přiléhajích k mému skladu vyklidil haraburdí z jednoho sklepa, nežádoucí truhlíky tam  nanosil a zase zarovnal haraburdím. Možná jsou tam dodnes …   Ale člověk se nesmí moc ptát a musí si umět poradit – jedno z četných užitečných vojenských ponaučení.     

Muničák. Druhou částí mého království byla již zmíněná stodola v polích u obce Nučničky. Stodola ještě stojí, jak jsem se přesvědčil při kontrole v roce 2015, ale užívá ji nějaká firma jako skladiště stavebního materiálu. To já jsem tam měl lepší věci – příkladně cca 500 velkých 152 mm granátů (jeden vážil 50kg) plus příslušné bedničky s pytlíky střelného prachu – odborníci ví, že 152mm houfnice používaly tzv. dělené střelivo. Pak jsem ještě měl asi 1000 raketek 130 mm do raketometů. Granáty byly „mrtvé“, ale zato raketky byly kompletované, tj. včetně prachové náplně a zapalovačů. Musely se tudíž ukládat špičkou směrem někam do polí, protože při případném požáru by vylítaly z bedniček směrem, ve kterém byly uloženy, a mohly by tak způsobit ještě větší paseku než byla později ta ve Vrběticích. V muničáku nebyl se souhlasem reálného a evidovaného stavu žádný velký problém  - ukradení granátů vzhledem k jejich mírové nepoužitelnosti nepřicházelo moc v úvahu a změny v počtech po střelbách byly jen v desítkách kusů.  Takže tam to předtím zvládl i rotný Pálfy a evidence souhlasila. Jinak většina ostré dělostřelecké munice pluku byla ale naložena na autech a vyvážela se při poplachu. Auta s trvale naloženou municí naštěstí pod mojí kompetenci nespadala, patřila rotě týlového zabezpečení pluku RTZ.

V muničáku jsem strávil dost času – občas  jsem rozkazem dostal pracovní četu složenou z romů nebo záložáků a všelijak jsme bedničky nakládali na cvičné střelby nebo přerovnávali tak, aby staré šarže nábojů (které bylo třeba přednostně při střelbách vystřílet) byly vpředu. Před střelbami se musely velké 152 mm granáty granáty „kompletovat“, tj. musel se do špičky našroubovat zapalovač a na styku s tělem granátu zajistit proti zpětnému vytočení vyrobením důlku. Teorie vyučovaná na vojenské katedře pravila, že je třeba užívat tlakový důlčík, který se nasadí na špičku granátu a utažením šroubu se pak vyrobí důlek. Praxe avšak byla taková, že při prvním praktickém předvedení přinesl náčelník velké kladivo a důlčík (který starší odborníci znají pod označením kilner ;-). Raději jsem otočil hlavu a nedíval se … Pak jsem si zvyknul, ale dělal to raději sám, přece jenom záklaďákům se mi to nechtělo svěřit (i když v tom zapalovači byly konstrukčně asi tři pojistky proti předčasnému odpálení granátu  ;-).

 Při jedné reorganizaci skladu jsem měl potenciálně největší průšvih za svoje vojenské působení. Jeden z přidělených záložáků neopatrně uchopil laťkový obal granátu (což se nesmělo, měl ho vzít do náručí). Laťka povolila a půlmetrákový granát mu spadnul špičkou na nohu. Nemohl nějakou dobu chodit, takže se to řešilo jako zranění ve službě a jako mimořádná situace až na divizi. Ale zraněný byl solidní chlapík, vzal to na sebe (nic mu jako záložkovi nehrozilo ;-) a potvrdil písemně, že jsem ho předem seznámil se zásadami bezpečnosti práce. Dnes by z toho jistě byl soud o náhradu za zraněním utrpěné škody.

Politicko-výchovná štábní práce. Většinu času jsem se po vojensku „zašíval“ ve svých skladech, ale někdy tam byla dost zima. Pro takový případ jsem ještě měl stůl a židli v kanceláři na štábu pluku. Kancelář jsem sdílel s paní Vandrovcovou, občanskou zaměstnankyní armády, která dělala něco jako účetní pro veškeré pohyby výzbrojního materiálu pluku, tj odborně vedla veškerou příslušnou evidenci. Pohyby v evidenci nebyly až zase tak prudké, takže se v její kanceláři občas scházeli na kafe důstojníci štábu. Při jedné takové příležitosti řešili domácí úlohu, kterou dostali od ideově kovaného poručíka Bessera na příští seminář MLP. Úlohou byl rozbor aktuálního úvodníku z Rudého práva (RP), klíčových novin té doby (tj. úloha typu „co tím chtěl básník říci“ ;-). Ovšem pro důstojníky, z nichž někteří přišli se Svobodou až z Ruska (a uměli strefit kanónem veverku ;-) byla zadaná úloha nad jejich schopnosti. Přitom to pro ně byla do jisté míry existenční záležitost, protože v právě probíhajících normalizačních čistkách mohli být lehce vyhozeni pro neznalost ideologie a „nepevnost ve víře“ (a jen těžko pro neznalost tabulek pro střelbu z děla do kopce či z kopce ;-).  Jako z vysoké školy kvalifikovaný marxista-leninista (marx-leninská filosofie byl jediný předmět, ze kterého mne na vysoké škole vyhodili, takže jsem se to musel na opravnou zkoušku pořádně naučit ;-) jsem jim v úvodníku RP červeně podtrhal klíčové věty a podal potřebné vysvětlení. Od tohoto okamžiku jsem jim poskytoval popsanou službu průběžně, čímž jsem získal na štábu pluku nemalou popularitu, ze které mi pak vyplynuly všelijaké výhody (viz příkladně dále v odstavci Kariéra).  Pak si ještě vzpomínám na silvestrovskou štábní pitku, po které jsem souvisle prospal skoro celé dva následující (naštěstí volné) dny.

Služby. Kromě svého normálního vojenského „zaměstnání“ musel každý příslušník pluku jednou za cca čtrnáct dní nastoupit na 24 hodin do „služby“ určené rozkazem velitele pluku. Služby byly všelijaké – důvěryhodní vojáci základní služby šli se samopalem a zásobníkem ostrých nábojů strážit všelijaké objekty (muničák, auta naložená municí, atd.). Méně důvěryhodní uklízeli kasárna, škrábali brambory, zajišťovali provoz kuchyně, atd. Absolventi chodili do služby dozorčího autoparku, dozorčího kuchyně, dozorčího u vchodu do kasáren a podobně. Důstojníci vykonávali službu dozorčího útvaru (oblíbená funkce DVT – dévéťák – Dozorčí Vojskového Tělesa). Prošel jsem všemi absolventskými možnostmi, jasně „nejlepší“ ovšem byla funkce dozorčího kuchyně – většinou jsem se za celou službu sám ani nestačil najíst. Hlavní potíž zde byla v dirigování „kuchyňské směny“, což bylo cca osm romů (kterým nebylo možno svěřit samopal a poslat je do stráže ;-). Směna měla průběžně uklízet kuchyni (ve které se vařilo v nevyhovujících podmínkách starých kasáren pro cca 700 lidí), dopravovat do kuchyně materiál na vaření, vyvážet odpadky a mýt veškeré kotle a velké nádobí (permanentní personál kuchyně - záklaďáci kuchaři -  jen vařil a vydával jídlo). „Management“ provozu kuchyně  jsem zvládnul asi až na třetí pokus (při prvním mi romové hned po rozdílení služeb utekli pod záminkou převlečení, pak dlouho nešli najít, takže půl práce jsem musel udělat sám). Naštěstí po mém povýšení na podporučíka už jsem chodil jen do služby pomocníka dozorčího útvaru, což byla proti kuchyni úplná „brnkačka“.

Poplachy a války. Cca jednou za týden se konalo něco, čemu se říkalo „bojové rozdílení“. Celý pluk nastoupil na „buzerplac“ a každý se tam dozvěděl, co má dělat při poplachu a následném výjezdu do války. Mým úkolem vždy bylo naložit (s konkrétně přidělenou nakládací skupinou) na cca 3 volné Pragy V3S (které si pluk normálně ponechával volné pro všelijaké provozní pojížďky) ze skladu v kasárnách stanovenou dávku pěchotní munice. Dělostřelecká munice byla (viz  dříve) na zapečetěných autech naložena trvale.

Bojová připravenost se pak čas od času prověřovala bojovým poplachem, který měl dvě verze – prostý noční poplach určený jen k tomu, aby se mužstvo probudilo a se stanovenou plnou polní někde včas shromáždilo. Takové poplachy se mne moc netýkaly, protože plnou polní včetně tzv. „atombordelu“ jsem měl sbalenou a připravenou ve svém skladu (za celou vojnu jsem ji nepoužil a dokonce ani nerozbalil ;-), takže jsem se při poplachu akorát oblékl a došel do skladu. Horší byl poplach s výjezdem. Při několika takových událostech se teorie bojového rozdílení nenaplnila. Buď mi nepřijela všechna potřebná nákladní auta, nebo nepřišla nakládací skupina. Čili pak jsem nahodil na jednu vé-esku svojí plnou polní a pro formu jenom pár truhlíků munice (protože zase nešlo moc dlouho čekat ;-). Pouze při jednom výjezdu přišel v záložním prostoru nějaký podplukovník-kontrolor z divize a ptal se kolik palebných průměrů (PP) munice (PP byla předpisy stanovená spotřeba na jeden den boje – lišila se dle druhu munice) jsem vyvezl. Věděl jsem samozřejmě kolik to má být, takže jsem mu to nahlásil – se (správným ;-) předpokladem, že v tom chaosu všelijak popojíždějících a couvajících aut těžko něco zkontroluje.

Pak byly výjezdy na cvičení, tj. do simulované války. Cvičení ovšem bylo termínově předem známo a plánováno, takže výjezdy běžely jako na drátku. Zažil jsem to dvakrát – jednou v omezeném rozsahu v zimě ve výcvikovém prostoru Babiny u Litoměřic a pak velké cvičení v rámci varšavské smlouvy v létě ve VVP (Vojenský Výcvikový Prostor) Jince a Doupov. V zimě jsem to ještě neměl „namáklé“ a přespával jsem v sedě v kabině svojí vé-esky vedle řidiče. V létě už jsem měl dvě vé-esky s příslušným dělostřeleckým materiálem, hlavně značkovací municí. Naložil jsem též spoustu hadrů na čištění děl, takže už jsem spal královsky - na korbě náklaďáku v hadrech mezi dělobuchy [ skladník.jpg ]. První asi dva týdny dělostřelci cvičili:  ráno si ke mně přišli pro značkovací munici  -dělobuchy a dýmovničky,  pak přes den na cílových plochách (hlavně Brda-Baština) jedni simulovali dýmovničkami nepřítele a druzí u děl se snažili nepřítele (nanečisto ;-) strefit. Horší pak pro mne bylo, že večer přinesli nějaký šrot, který (přes všechna ponaučení ;-) udělali ze zbývající signální munice a já jsem to musel pracně uvést do opětně použitelného stavu. Na závěr cvičení se střílelo naostro, jezdil jsem přitom s náčelníkem na kontrolu gazíkem k bateriím, a bylo slyšet hvízdat opravdovské velké granáty nějakou tu stovku metrů nad hlavou. Nepřítele jsme porazili, ale utekl na Doupov, kam jsme se ale za ním přesunuli nočním přejezdem (obecně nejrizikovější část cvičení, protože vojenští řidiči náklaďáků nebyli dostatečně „vyježdění“ a navíc nebyli vyspalí). Na Doupově jsme pak nepřítele dorazili noční střelbou z raketometů, což byl moc pěkný ohňostroj.    

Kariérní postup v základní službě.  Na vojnu jsem nastoupil jako desátník absolvent, asi za čtyři měsíce pobytu v Terezíně jsem byl povýšen na četaře a k 1.6. 1971 na podporučíka základní služby [ vylozky.jpg ]. Pak už jsem se mohl v mimoslužebním čase volně pohybovat v hranicích posádky (hospody, koupání v Ohři apod.) a dostával jsem na danou dobu docela slušné peníze (400 Kč za důstojnickou hodnost, něco – už si nepamatuji kolik - za vykonávanou funkci správce skladu, a asi 600 Kč příspěvek na stravu, protože už jsem nemusel – či spíše nesměl - chodit do jídelny v kasárnách). Zhruba jsem dostával totéž jako na VŠSE, kde byl můj plat při odchodu na vojnu 1500 Kčs.

Pro poslední uvedené povýšení jsem musel složit ještě druhou fázi důstojnických zkoušek a to teoreticky na „výtečně“. Zkoušky jsem skládal u pluku v Žatci, kde jsem bohužel neměl vybudované takové postavení  jako v Terezíně, takže na „výtečně“ to nevyšlo. Po návratu se mne hned ptal mjr. Tajtl, evidenční náčelník mého pluku, vládce nad veškerou plukovní administrativou (něco jako tajemník fakulty ;-), jak to dopadlo. Říkal jsem „nic moc“, ale on si ode mne jen vzal potvrzení o složení zkoušek a hned asi druhý den dal do rozkazu velitele pluku (který psal sám, velitel to víceméně jen podepisoval ;-)  odstaveček o mém povýšení hned od začátku následujícího měsíce.  Na majora Tajtla mám přinejmenším ještě jednu dobrou vzpomínku. V té době armáda hledala intenzivně náhradu za důstojníky vyhazované v normalizačních čistkách. Dokonce mohla „násilím“ povolat do aktivní služby záložní důstojníky - říkalo se tomu „na paragraf“ (tehdejšího branného zákona). Ale přednostně byl prováděn náborový nátlak na absolventy v základní službě – slibovali nám hned hodnost kapitána a slušné finanční podmínky. Takže mjr. Tajtl mi jednou při setkání na štábu říká: „ Stando, zítra Tě přijdu přemlouvat ke vstupu do aktivní služby. Ale neboj se, večer zajdeme do hodpody a tam Ti to případně zase hned rozmluvím.“     

Záložní důstojník. Při přechodu do civilu v září 1971 mne vojenské úřady povýšily na poručíka. Bylo zvykem, že každé cca tři roky byli vojáci-záložáci povoláváni na cvičení, mužstvo na čtyři týdny a důstojníci na pět (nastupovali o týden dříve, aby připravili pro mužstvo náležitou zábavu ;-). Já jsem nastoupil na cvičení až po čtyřech rocích, ale hned na dva měsíce. Čekalo mne přeškolení z dělostřeleckého na leteckého (;-) technika ve Vysoké vojenské letecké škole v Košicích. Nehledě na nesmyslnost takového počínání vojenských úřadů to byla jedna z nejlepších dovolených, které jsem zažil. Do oběda probíhaly docela zajímavé přednášky a po obědě samostudium trávené vesměs procházkami po košických hospodách.  Plat na škole mi normálně šel a navíc ještě armáda laskavě sponzorovala moje „samostudium“ hodnostním příplatkem poručíka, což bylo tuším 500 Kčs měsíčně (pivo v restauraci tehdy stálo asi 4 Kčs). Víkendy jsme trávili výlety buď v Tatrách nebo v jihoslovenském krasu, samozřejmě v civilním oblečení.

Na další cvičení jsem pak chodil na letiště do Líní, kde jsem vykonával funkci „stínového“ technika stíhačky MIG 21.  Stíhačka měla pevně přiděleného „profesionálního“ technika s praporčickou hodností (stříbrné hvězdičky), který mne zaučoval. Těch několik týdnů cvičení v poměrně zajímavém provozu vojenského letiště se dalo snadno přežít, navíc jsem tam nespal, ale každý den (nebo noc – při nočním létání) dojížděl autobusem z domova. Druhý stíhací letecký pluk v Líních měl tři letky Migů – 3 x 12 letadel ukrytých  ve velkých bunkrech, které tam stále stojí. Zlikvidované Migy byly po zrušení stíhacího útvaru (jak jsme zjistili při nějakém výletu na začátku devadesátých let) ekologicky nasypány do lesa v okolí letiště. 

Pak mne přeškolili ještě asi dvakrát, na posledním cvičení jsem byl ve Stříbře, kde byl v kasárnách motostřeleckého pluku důmyslně ukryt před imperialisty útvar bezpilotních průzkumných letounů, jejichž údržbu a obsluhu nám předváděli. Pamatuji se, že letouny nebyly řízené radiem, ale měly letět po trase pevně naprogramované do jakési elektro-mechanické ROM matice pomocí kovových kolíčků. Ale byly tak tajné, že jsem je ani neviděl letět.

Závěr.  Závěr mojí vojenské kariéry (dosažená hodnost nadporučík v záloze) je mírně řečeno „neurčitý“. Před revolucí to bylo jasné. Po dosažení věku 60-ti let pozvali záložáky na městskou vojenskou správu, dali jim kafe a chlebíčky, vzali si vojenské knížky, poděkovali jim za věrné služby vlasti a milostivě je oficiálně propustili ze svazku vojenského. Nic takového mne nepotkalo, dokonce i vojenská knížka mi zůstala, takže jsem ohledně svého momentálního vztahu k armádě trochu v nejistotě (;-). Akorát mne utěšuje, že moje vojenská přísaha (ze které mne – pokud vím – nikdo oficiálně neuvolnil ;-) nejspíš už nemůže platit, protože jsem přísahal věrnost  Československé socialistické republice a měl jsem bojovat po boku Sovětské armády a nikoliv NATO.   Pokud by se ale přísaha vykládala jako povinnost střílet na koho momentální čeští páni střílet nařídí …. !?

St.R. ,  20.9.2016